Krásný
večer či Hola!
V září
jsem se vydala vstříc španělské kráse, zvané Menorka. Vstříc kráse i novému
poznání. Ani sousedící Malorka a Ibiza nezastínily ostrov s vábením srdce turisty
uprostřed Baleárů. Na křídlech aerolinek se nevyžívám. Třeba se na mě podepsalo
x-té zhlédnutí katastrofického žánru, kdy uličkou v letadle poběhají
letušky s hrůzou v očích i přes zdlouhavé výcvikové klání
sebekontroly. Anebo jsem jen ráda nohami pevně na zemi. Soudruzi z vyšších
kruhů, odlet za sluníčkem naplánovali na nehorázně dovolenkovou pátou hodinu
ranní! A tak se na letišti sešel spolek náměsíčníků. Ještě jsem se ani
neodlepili od země a pilot nás obeznámil s technickými problémy. Hlavou mi
proletěl scénář, jak vystřižený z hororového bijáku i s vtěsnanou myšlenkou:
„Kde je ksakru nouzový východ?!“ Za technickými problémy se nakonec skrývaly
nefunkční obrazovky.
Na
letišti si nás vyzvedla delegátka v růžovém ohozu pod taktovkou Exim
Tours. Již úvodní slovo skrz autobusový éter nás mělo upozornit, že delegátka
bude dost ukecaná. A nebylo tomu jinak ani na informativní schůzce, která
následovala po příjezdu na hotel. Po zdlouhavém monologu, ve kterém nám paní ve
službách cestovní kanceláře podala snad i návod, jak si pustit vodu z kohoutku,
uvítali jsme zaslouženou propustku do španělského ráje.
U
vybalení na hotelovém pokoji mě v kosmetické taštičce čekalo i menší
překvapení. Můj make-up NARS si zřejmě řekl, že svou středně krycí schopnosti
uchvátí celý dekorativní arzenál! V hlavě mi ještě rezonoval poslední marný
výkřik delegátky, kterým chtěla do povadlého davu vyslat signál k debatě…
A už jsem se bosou nohou brodila rozpáleným pískem a nasávala kouzlo Menorky. Dlouho
jsem neodolala houpavým vlnám a vrhla se do mořské kolébky. Ostrov s klikatou
silniční výstavbou, která místy připomínala prašné cesty, lemovaly překrásné
pláže. Ale za těmi nejkrásnějšími plážemi bylo třeba se vydat po svých bez moto
podpory o čtyřech kolech. V žabkách jsem bědovala a kolemjdoucím turistům
jsem tiše záviděla pevnou obuv. Neodpustila jsem si ani výtečnou kuchyň, k čemuž
dosvědčovaly i dvě kila nahoře.
Jediné,
co mi otrávilo celý ten požitek, byla španělská honba vše prodat, vše
zpoplatnit. Na recepci v hotelu byla nachystaná váha pro každého, aby se
ujistil, jestli výbavou v kufru nepřepískl nákupní horečku. Stačilo jen
hodit minci. Volné wifi, z kterého jsem nabažená v restauracích, při popíjení
čokolády v Student Agency nebo dokonce během čekání u kožné doktorky na
elixír pro mou smíšenou pleť, na Menorce bylo cosi jako chráněný exemplář!!! V hotelu
se nabízelo volné připojení s největším signálem na recepci. Za ten týden
prolezla jsem snad každý kout s mobilem v ruce a po signálu ani
stopy. A zpoplatněné připojení… Restaurace inzerovaly již u vstupu “free wifi“,
což znamenalo, že heslo jsem si musela vyžádat u obsluhy.
Během
výletu do hlavního města se ochladilo a déšť pokropil moje nákupní manévry. Schovala
jsem se do haly autobusového nádraží v křesílku u nabídky čtení. Po vytáhnutí
mobilu z kabelky mě zaskočilo, že jsem “online“ bez žadonění o heslo. Zavřela
jsem oči a sumírovala jsem módní úlovky. „Tady nemůžeš jen tak sedět! Buď si
něco objednáš, nebo jdi ven!“ rozcuchaný černovlasý muž mě znovu vtáhl do
zpoplatněné honby Baleárů. Objednala jsem si vodu a z bufetu mi přinesli
vodku. Jakoby v angličtině voda a vodka zněla podobně…
Jak
se vám líbí fotky? Znáte Menorku a máte i vy peprné vzpomínky z cestování světem?
Žádné komentáře:
Okomentovat