Hezký
večer!
S nástupem
zimního času se nade mnou stáhly mračna. Jedna zpráva předběhla dušičkové
shledání u rodinného krbu. Máma mi zkroušeným hlasem po síti mobilního spříznění
oznámila, že děda je v nemocnici po mrtvici. Zmítána v emoční bouři prala
jsem se s tíhou rezonující mysli: „Doktoři mu nedávají naději na uzdravení a
máme se připravit na to nejhorší…“ Hned jsem se vydala do náruče svých
blízkých. Ovšem s dodatkem “hned“ špatně se nakládá na tahu D1 při 230 km
vzdálenosti.
Stabilizovaný
stav dědy nám alespoň na chvíli do srdce vyslal plamínek slibných zítřků. Neúprosná
slova stanovené diagnózy, která pojednávala o trvalém ochrnutí, a vady řeči nás
znovu vtáhly do nepřízně osudu. V rouchu nemocničního inventáře marně jsem
v něm hledala jeho pověstný elán a energii. Na jazyk se mu dralo plno myšlenek,
s kterými se chtěl podělit, ale jazyk ochablý mozkovou příhodou z úst
propouštěl nesrozumitelnou mluvu. Nesrozumitelná mluva vyburcovala zdravotní
sestru s empatií jako předpokladem pro výkon činnosti v kruhu
ošetřovatelského personálu: „Mluvíte, jako kdybyste byl z Asie!“ Opodál zaperlila
další zdravotní sestra či expertka, jak si okořenit směnu: „Aby se neposral!“ A
chodbou se nesl chraptivý smích, když jsem žádala ohřát mléko
v mikrovlnce.
 |
| librestock |
S blížícím
propuštěním z nemocničního lůžka propadly jsme bludnému kruhu. Rozhodnout,
jestli dědovi budeme moct poskytnout domácí péči či umístit ho do léčebny
dlouhodobě nemocných, jak nás na tuto cestu naváděl i ošetřující lékař. Po
zvážení všech pro a proti nechala jsem konečné slovo na mámě, protože ona by
byla hlavní oporou souznění s dědovým handicapem. A nakonec se nehodlala
zaleknout soužití.
Na
základě instrukcí vyhlíželi jsme příjezd sanitky. Domluvená hodina odbila a
děda pořád nikde. Vyburcovalo nás to k zavolání a z druhého konce v Kroměřížské
nemocnici ozvalo se: „Pracujeme na tom.“ Pilnost pracantů vyšplhala na čtyřhodinové
čekání. Jakmile jsem uviděla dědu, jak sám bez pomoci vystupuje ze sanitky,
nevěřila jsem svým očím. A rozpomenula jsem si na jednu z návštěv ještě u
nemocničního lůžka, kdy se nám děda snažil naznačit, že může chodit. Srdce se
mi dralo z hrudi ven, když jsem mu dokola předkládala rozpravu před
lékařským kabinetem. Pacienta s mrtvicí hospitalizovat a po stanovené
diagnóze ochrnutí dolní poloviny těla vybavit plenkovými kalhotkami pro
dospělé, protože zdravotnický personál jede na maximum. Ale přehlédnout ten
zázrak, kdy ochrnutému pacientovi po lůžkových okovech je na dosah životabudič…
Zázraky
ponechme kinematografickému zpracování. Životní příběhy prosévají selhání a
chybné kroky. Od nepaměti se světem traduje, že chybovat je lidské. Chybovat
může roztržitý pingl při čepování piva pod míru. Ale ne zpoza prahu
medicínského umění s příslibem Hippokratova učení. Ze zdravotnictví se
vytratilo poselství a představitelé v hábitech ošetřujícího umu pro
všechny etapy lidského života protloukávají se další šichtou s podtextem: „Nashle
a další!“ Jak na běžícím páse, kde s každou novou vteřinou proklouzávají
životy…
Máte
špatnou zkušenost z nemocničního prostředí či si práci lékařů nemůžete
vynachválit?
Žádné komentáře:
Okomentovat